Z rozsáhlého komentáře Viléma Závady k původnímu LP albu 0 18 0520 "Portrét básníka Jana Nerudy" vydanému v roce 1968 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: JAN NERUDA! Už to jméno samo nám zní tak důvěrně a mile. Vyvolává v nás představu člověka na venek drsného a možná nevlídného, ale v jádře dobrého a úsměvného. A Neruda byl vskutku takovým člověkem, nejen podle jména, ale v celém životě a v celém díle. Také jeho poezie vyrůstá z hořkého kořene, rozvíjí se však v nádherný květ, jaký může vyrůst jenom v české zemi a pod českou oblohou. A třebaže pak někdy vypučely i květy nádhernější a opojnější, přece jen se vždy znovu vracíme k střídmějšímu básníku Hřbitovního kvítí, Balad a romancí, Prostých motivů a Zpěvů pátečních, neboť Jan Neruda se nám stal zatím takovou obecně uznávanou mírou, jíž vážíme a proměřujeme uměleckou i lidskou pravdivost každého básnického projevu. Narodil se jako pozdní dítě chudé pražské rodiny. Otec, vojenský vysloužilec, měl trafiku, matka byla posluhovačka. Když mladý Neruda dospěl a pokoušel se v padesátých letech minulého století o své první verše, nastala u nás doba "zaživa pohřbených". Demokratická revoluce z roku 1948 byla potlačena, ve škole a úřadech se "němčilo", Praha se hemžila udavači a vše, co by mohlo Čechům připomínat někdejší samostatnost a velikost, bylo tvrdě zahlazováno. Jen studentská mládež si díky několika osvíceným profesorům uchovávala vlastenecké nadšení a mladí řemeslníci a obchodníci, přicházejí do měst z venkova, se bez ohledu na tísnivé poměry politické a kulturní drali odvážně vpřed. V takových poměrech vydal Jan Neruda roku 1858 svou prvou básnickou sbírku Hřbitovní kvítí...Místo líbivého povrchu ukázali černý rub života: bídu, zápas o skývu chleba, tragickou nejistotu člověka, umírání a smrt. Na druhé straně pak obnažily život národa a ukázaly na ubohost jeho poměrů politických, speciálních a národních..Neruda odvážně vnesl do české poezie drsnou skutečnost všedního života a obohatil ji drsnou, konkrétní řečí, čerpající z hovorové mluvy i z lidové obraznosti...V letech 1859 a 1860 napsal Neruda většinu básní z druhé své Knihy veršů, kterou však vydal až o deset let později. V ní se pokusil rozvinout své schopnosti ještě do větší šíře a hloubky. Na jedné straně rozvíjel sice tradiční básnické povídky Máchovy i balady Erbenovy, na druhé straně však už psal modernější balady sociální a dobové šansony politické. V ní se pokusil rozvinout své schopnosti ještě do větší šíře a hloubky. Na jedné straně rozvíjel sice tradiční básnické povídky Máchovy i balady Erbenovy, na druhé straně však už psal modernější balady sociální a dobové šansony politické. Na jedné straně rozvíjel sice tradiční básnické povídky Máchovy a Erbenovy, na druhé straně však už psal modernější balady sociální a dobové šansony politické. Stejně tak rozšířil svůj básnický obzor. ..A na rozdíl od úsečných a přerývaných slok Hřbitovního kvítí se v Knihách veršů rozmáchl a pokusil jak o nádherné popisy divoké přírody, tak o vystižení lidských vášní. Romantický patos mu však nesvědčil. Skutečný Neruda byl básníkem citu cudného a utajovaného a umělcem verše málomluvného, který však v jeho básních vibruje jako obnažený nerv. ..Knihy veršů podávají široký obraz života té doby a v třetím programním oddíle se dokonce snaží ukázat i jakýsi výhled do budoucna, neboť někdejší kritik národní malosti a bídy vyrost zatím v básnického tribuna svého lidu. V atmosféře intrik a denní vyčerpávající práce pracoval Neruda na své třetí básnické knížce Písně kosmické, kterou vydal knižně roku 1878. V předchozích Knihách veršů se obíral problémy a trampotami pozemskými, nyní pozvedl oči k hvězdné obloze. V atmosféře intrik a denní vyčerpávající práce pracoval Neruda na své třetí básnické knížce Písně kosmické, kterou vydal knižně roku 1878. V předchozích Knihách veršů se obíral problémy a trampotami pozemskými, nyní pozvedl oči k hvězdné obloze. Ten pohled v něm probudil celou škálu pocitů, myšlenek i filosofických úvah…Nerudovi nešlo o nějaké problémy astronomické, ale o člověka a jeho život na zemi. ..V těžkých chvílích osobních a v nesnadných dobách politických zalétával v myšlenkách stále častěji do minulosti. Přivolával si vzpomínky na revoluční rok 1848, oživoval obrazy z mládí, chodil znovu po starých cestách, vzpomínal na setkání s českým lidem. Z takových vzpomínek zvolna pak vyrůstaly Balady a romance, knížka plná pohody a jasu, plná humoru a smířlivé moudrosti, plná pochopení a víry v český lid. Od hvězd znovu obrátil pohled k zemi, ze světa se vrátil navždy k domovu, po mnohém bloudění našel hlubinu bezpečnosti ve svém srdci…Do tragiky vnesl opět trošku humoru. Nejedna známá legenda nabývá v podání Nerudově nový smysl, odstín, přízvuk nebo i trošku ironický podtext. A také umělecky si s Baladami a romancemi pohrál a polaskal. Dovedl je k takové dokonalosti, že v nich nelze pohnout ani jedním slovem. Ale jak šla léta a choroba pokračovala, už se málo podíval ven i z oken svého bytu..bolestně si uvědomuje všechny změny, jež se s ním zatím udály…na život si ale uchovává pohled sice vědoucí, ale znovu a znovu okouzlený. Ze vzpomínek a ze zážitků ještě čerstvých vybírá momentky a situace…Prosté motivy (1883) nemají sice hořkosti jeho básnických počátků, ale také ne naléhavosti a palčivosti některých knih pozdějších..působí dojmem, jako by ani nebyly napsány, ale jen tak bezděčně vydechnuty. Někdejší obavy a energie se však v Nerudovi ozvaly znovu, kdykoli pomyslel na osud svého národa. Oficiální čeští politikové přešli na sklonku let sedmdesátých od pasivní rezistence k přímému napomáhání rakouské vládě. Neruda v tom viděl nebezpečí….Páteří Zpěvů pátečních jsou básně Moje barva je červená a bílá a Jen dál, v nichž Neruda rozvinul mohutnou perspektivu budoucí práce a bojů za konečné vítězství. Zpěvy páteční už Neruda nedokončil…I když zůstaly torzem, přece jen mohutně završily oblouk, jejž vytvořil Neruda svým básnickým dílem: od zoufalství časů za živa pohřbených až k tvrdě vykoupené jistotě, že český národ má už dost sil, aby mohl obhájit svou existenci…. Jan Neruda (*9.7.1834 – †22.8.1891)