Popisem každodenního života v Ruzyni, chování spoluvězenkyň a bachařů, vytváří Kantůrková dokonalou atmosféru nápravně výchovného zařízení počátku osmdesátých let v Československu. Všechno toto v rozhlasové podobě zůstává. Bezmoc, surovost, násilí, lež, ale i lidskost, pochopení a naděje. Přednes Jany Štěpánkové odpovídá kultivovanosti textu předlohy i životnímu postoji hlavní hrdinky, která se najednou ocitá v cizím a jiném prostředí a setkává se s cizími a jinými lidmi. Všemožně se snaží neslevit ze svých životních zásad. Řídí se, vedle jiných, radou vězněného kněze: aspoň jednou denně povznést mysl nad všednost (z recenze Jany Semelkové).